Země dlouhého bílého oblaku

Po přistání v Christchurche nás čekala důkladná celní prohlídka. Mnohem důkladnější než ta australská. Novozélanďané se totiž bojí, aby jim turisti na ostrovy nezanesli různé potvory a choroby. Vydezinfikovali nám stan a Petěrkovi sandály (je pravda, že už tak trochu žily vlastním životem).

Po vylezení z letištní haly se do nás zakousl studený vítr. Zatímco vy se doma potíte v třicítkových vedrech, tady vládne zima. V noci teploty klesají pod nulu, přes den se rtuť pohybuje kolem 9 stupňů. Naštěstí většinou svítí sluníčko a zatím jsme většinu nocí strávili u couchsurferů. No, i když lézt do vymrzlé postele také není žádná hitparáda. Průměrný Kiwi má totiž dům postavený z „latěk a překližky“ (cituji Holanďana, který tu žije už skoro 30 let). Na izolaci a dvojitá skla v oknech dávají reklamu v televizi a mluví se o tom, jako o něčem novátorském. Nízkoenergetické domy tu jsou přepychem horních deseti tisíc či projektem podivínů. Topí se v kamnech v obýváku. A věřte mi, že jen pár osvícených neháže do ohně, co je napadne.

Naštěstí je tu lidí málo, tak to zatím nezavání ekologickou katastrofou. Pořád tu mají unikátní přírodu, která více méně (spíš méně) odolává zavlečeným predátorům, posumům (můžete ho vidět v plzeňské zoo) a intenzívní pastvě ovcí, skotu a jelenů. Předevčírem jsme viděli tučňáky žlutooké a při procházce kolem nás poskakují a poletují místní opeřenci.

Za pár dní pojedeme na Stewart Island. Hýčkám si naději, že tam uvidím kiwiho a další zástupce unikátní novozélandské fauny a flóry. Tak nám držte palce.

Klára

Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland a jeho autorem je Peter Michalčík. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *