Welli, Welli, Wellington

V Christchurch jsme nasedli do malého letadélka a odlepili se od runwaye. Jak jsme frčeli na sever pomalu se vyjasňovalo. Před Kaikourou už jsme pod sebou neměli ani obláček, takže jsme se mohli podívat pěkně z výšky na chatu na hoře Fyffe, kde jsme stravili noc. Pěkně jsme se rozloučili s Jižním ostrovem.

Říká se, že Jižní ostrov získal krásnou krajinu, Severní zase lidi. Je pravda, že hustota zalidnění Jižního ostrova není nijak vysoká. I poměrně velká města jsou vlastně takové vesnice, kde skoro každý zná každého a lidé se běžně při potkání na ulici zdraví. Obyvatelé Jižního ostrova jsou většinou farmáři a často jsou poněkud svérázní. Snadno se nám stalo, že jsme byli nejlépe oblečení lidé v supermarketu, protože jsme byli zabahnění jen trochu a nepobíhali jsme v obchodě jen v ponožkách (zákaz vstupu do obchodu v gumacích).

Wellington, hlavní město NZ, už trochu připomíná velkoměsto. Rozprostírá se po kopcích kolem zálivu. Najdete tu vládní budovy, mrakodrapy, divadla, muzea, kavárny. Město žije i po setmění a o víkendech. Navíc tu jezdí trolejbusy a vlaky až do centra města.

Vlaku jsme využili, abychom se přesunuli do městečka Waikanae, kde na nás čekala naše hostitelka. Shirley nás přes Helpx poprosila, jestli bychom ji pomohli s domem. Zůstala totiž sama se dvěma syny (tři a jeden a půl roku) na sto let starý dům, který svou rozlohou připomíná spíš malý zámek. Potřebovala omýt dům (fasáda je ze dřeva), posekat trávníky a vygruntovat, aby byl dům připravený na hosty, kteří si dům pronajímají na dovolenou. Také jsme občas zabavili kluky, aby si Shirley trochu odpočala. Na oplátku nám vařila a pekla různé lahůdky, poskytla nám vířivku a spali jsme v jedné z nejkrásnějších ložnic v domě.

Po třech pracovních dnech jsme se přesunuli na víkend zpět do Wellingtonu. Většinu času jsme strávili v muzeu Te Papa, což je novozélandské Národní muzeum. Moc jsme si užili výstavu tradičních maorských plášťů a expozici o historii Nového Zélandu. Také jsme si zašli na pravé „flat white“, což je vlastně caffe latte, ale podávané v menším šálku. Je to australsko-kiwácký vynález, na který jsou patřičně hrdí.

Po kultuře nás teď čeká zase trochu trampování. Míříme do národního parku Tongariro. Bohužel nebudeme moct projít celý okruh, protože sopka Tongariro před dvěma týdny buchla. Jedna z chat je trochu zdemolovaná (proletěl jí balvan) a další dvě jsou zasypané popelem. Ale nebojte, my půjdeme jen tam, kde to bude bezpečné. Tak zatím na počtenou!

Klára

Příspěvek byl publikován v rubrice Nový Zéland a jeho autorem je Peter Michalčík. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *